Dnes nás čeká nejtěžší úsek silnice RN40. K benzínce v Tres Lagos se přesouváme na jedne zátah. Po 160KM nám pak dělá lehké potíže slézt z motorky. Benzín tu lze nabrat jen za hotové, naštěstí je máme s sebou. Na další etapě nás čeká 70km krutého ripia. Vyrážíme. Po 30km asfalt končí a začíná štěrk. Naštěstí tolik nefouká. Terén je místy dobrý, místy utrpení. Zadní kola nám v hlubokém štěrku ustřelují, přední se boří. Několikrát to vypadá, že s Doris i Hankou půjdeme k zemi. Petr před námi taky tancuje jak na ladě. Občas mám pocit, že tam toho tygra hodí. Taky že jo! Asi po 40km chce přejet z jedné stopy do druhé, neudřží to v návalu štěrku a padá k zemi. Vidíme, jak se nemůže zvednout, má nohu zaklíněnou pod motorkou. Rychle zastavujeme. Hanka to bereme střemhlav z motorky na zem. CHce být rychlá a místo toho se válí na zádech jak želva. Cestou k Petrovi tedy ještě sbírám Hanku ze země. Pak nadzvedávám Suzuki, abych Petrovi uvolnil nohu.
Naštěstí se mu nic asi nestalo. Sice ho bolí kotník, ale chodit může. Zvedáme Suzuki a pokračujeme. Petr je trochu vystrašený. Dalších 30km jede krokem. Cesta neubíhá, štěrk je hlubší a pak zase mizí. Těch dalších 30km je nekonečných. I tam, kde bychom normálně jeli 50-60km/h jedeme najednou 20-30km/h, protože po pádu se Petr bojí. Po nějaké době přidává a zase jedeme rychlejším tempem. Příroda kolem je krásná, jen škoda toho terénu. Stačilo by, aby to uválcovali. Bylo by to lepší.
Asi po třech hodinách se konečně objevuje asfalt. Petr nasazuje ostré tempo. Zbylých 60km do města jedeme rychlostí 110-120km/h. Mele z posledního, chce být co nejdříve už na místě. Ve městě hledáme ubytování. Všimne si toho místní a nabízí nám celý dům. Bereme! Kotník Petra bolí, stejně jako ruce, které má již unavené. Snad to ráno bude dobré.
