Míříme do Rio Gallegos. Neutichající patagonský vítr nám to nechce dát zadarmo. Celých 340km nám obtěžuje život, na kterém nás i ohrožuje. Celý den vysíme z motorky jako opice. Bohužel ne vždy to pomůže. Jsou chvíle, při kterých si říkám, že až zastavíme, musím si zkontrolovat spoďáry. Jednou z nich je situace, kdy vidím před sebou Petra, jak bezvladně míří do škarpy v protisměru. Naštěstí to na poslední chvíli urve. Hned v zápětí tam míříme my s Hankou. Mohu dělat co chci, vysedat na druhou stranu, tlačit na řidítka, kolenama tlačit motorku zpět do pruhu….je to marné. Ten vítr má tak brutální sílu a my jsme proti němu tak slabí. V poslední vteřině, kdy už to vypadá na kotrmelce do příkopu nebo políbení mřížky protijedoucího kamionu, vítr lehce poleví a my se vracíme do našeho pruhu. Takováto situace se opakuje několikrát. V jednom úseku se přidá i bílá tma. Vítr nafoukává bílý písek na vozoku a my vidíme absolutní hovno.
Nejedu tady poprvé. Věděl jsme co mě čeká. Jenže tentokrát nejedu sám a člověk má větší strach o ty okolo než o sebe. Vidím jak to s Petrem mlátí, jak se s tím pere a jen doufám, že to ještě chvíli udrží. Když pak sjíždíme k Rio Gallegos, vítr se uklidní. Hrozně se nám uleví. Člověku na tý RN3 dojde, že je v tom Světě je jen malý, ubohý prd oproti Matce přírodě.
V pořádku dojedeme na benzínku, kde si stařešina jde zapálit a rozdýchat to, o čem sem jim kdysi jen vyprávěl. Na vlastní kůži je to jiný masakr. Pak přejedeme k servisu, kde snad během jednoho až dvou dnů dají dohromady tlumiče na Suzuki. Mě se dnes podařilo odstranit problém s chcípáním Suzuki. Zaneslo se odvětrání víčka nádrže.
