Ráno je bezvětří. V klidu si vychutnáváme kafe u chatky s výhledem na hory i údolí. Než vyrazíme, omotáme na pravém tlumiči Suzuki hadřík, aby zachytil většinu prolínajícího oleje skrz gufero.
Na benzínce kupujeme olej, abychom ho do vidlice dolili. Samotná operace nám zabere hodinu. Rozebrat tlumič a dolít olej není složité, problém je to složit. Ve chvíli kdy přetlačujeme pružinu, nám zátka vystřelí, olej je všude a dlaždič je proti nám slušný chlapec. Nakonec se nám to povede složit.
Krajina se opět mění. Nejdříve údolí, pak hory, potom lesy. Po 100km zastavujeme na benzínce. Petr mi říká, že přední vidlice vůbec netlumí. Do toho mu začal plavat i zadek. Koukáme na to. S tím olejem jsme to trochu přehnali. Dáme si repete. Rozebrat, upustit olej, složit. Další hodina v háji. Horší je to s tím zadkem. Centrální tlumič to má za sebou. Snad to nějak v Argentině vyřešíme.
Stoupáme do hor. Jedeme po náhorní plošině s famózními výhledy na hory, údolí, kaňony. Všude to krásně sladce voní. Stále máme pod koly asfalt. Po chvilce se před námi otevře výhled na barevné hory. Klesáme mezi nimi do absolutně zeleného údolí, kterému magickou atmosféru dokresluje blankytně modrá řeka. Všude kolem stále medově voní květiny.
Kousek před Villa Cero Castillo obdivujeme výhled na zasněžené vrcholky hor. Na straně druhé jsou skály a uprostřed údolí s městem. To vše pozorujeme při sjezdu do města. Rozhodneme se to dneska už zapíchnout. Začal foukat vítr a za dalších 13km začíná šotolina. S nefunkčními tlumiči na Suzuki by to bylo dost nebezpečné. Ráno foukat nebude, to už jsme vypozorovali.
