#7 Přes Andy do prostřed pampy

Ráno se loučíme se Zdeňkem, který jede zpět do Santiaga. My začínáme stoupat k jezeru u Portillo. Máme štěstí, protože nejezdí moc kamionů. Zhruba ve 2000m.n.m. už musíme s Jawou stoupat pouze na 2. rychlostí stupeň, který střídá občas 1. rychlost. I tak se nám však podaří postupně předjet 3 kamiony. V nízké rychlosti si užíváme výhled do údolí i na Andy. Po 30km dojíždíme k jezeru Laguna del Inca u Portillo.

Na hranice to bylo dalších 20km ještě kousek nahoru, následně tunely a sešup dolů údolím barevných And. Nejvyšší bod byl okolo 4 300m.n.m. a naložená Jawička s dvouma lidma to zvládla bez problémů. Na hranicích jdeme rovnou na řadu. Musíme navštívit tři okýnka. Na prvním mi ztratí jakýsi papírek od vojáků, který po mně chtějí u dalších dvou okýnek. Naštěstí paní na celnici je hodná a vyběhá semnou papírek nový. Následně můžeme vstoupit na území Argentiny. Vše zabere zhruba 30minut.

Našim prvním bodem v Argentině je městečko Uspallata. Sjíždíme k němu nádhernými kaňony, barevnými Andami a život nám otravuje jen neutichající vítr. Odměnou nám však je cesta plná zatáček s nádhernými výhledy. S Uspallata pokračujeme dalších 120km do Mendoza. Těsně před ní opustíme Andy. Cesta se změní v rovinatou pampu s teplotou atakující 40C.

V Mendoze se zastavíme u nákupního centra. Všichnimáme pocit, že nám již upadne prdel. Snažím se sehnat místní sim kartu, abychom si zapli navigaci. Marně. Snažím se vybrat peníze z bankomatu. Marně. Nejdřív mi to nebere kartu a u druhé mi to nechce dát prachy. Chci v obchodě alespoň koupit pití. Marně. Je to něco jako Makro, takže bez registrace ani ťuk. To mi však řeknou až u pokladny. Jedeme dál. Sjedeme více do centra na benzínku, abychom dotankovali. Zkoušim štěstí se sim kartou znovu. Tentokrát ji mají, ale neberou karty. Zkusim další obchod, ale výsledek je stejný. Nakonec mě pošlou na autobusové nádraží. Potkám bankomat a snažím se vybrat peníze. Opakuje se stejná situace. Alespoň koupím sim kartu. Tentokrát se však nedaří aktivovat. S prodavačem to zkoušíme 30minut, naštěstí se mu to nakonec povede. Vracím se k benzínce a hledám ubytování. Vybereme si chatičky v kempu vzdáleném 30km.

Absolutní rovinou přijížídme na místo určení. Nikdo nikde. Vrátíme se 600m na další ubytování. Nejdříve ho nemůžeme najít, takže jezdíme jak trotlové sem a tam. Když ho najdeme, řeknou nám, že bez rezervace nás neubytují. Jedeme dál. Na dalším mají jen hodinový hotel. Po dalších 50km nemají místo. Dojedeme až do města La Paz, což je opět o 50km dál. Nikdo nikde. Zkoušíme zavolat na uvedené tel. číslo. Dozvím se, že nemají místo, ačkoliv vidíme prázdné chatky. Asi za 2 minuty mi volá pán zpět, že nakonec se můžeme ubytovat v chatce č. 4. Je devět večer, my jsme vysílení, unaveni z tepla, bolí nás prdele, ale máme střechu nad hlavou!

English version

In the morning, we said goodbye to Zdenek. He went back to Santiago. We started to climb towards the lake near Portillo. We were lucky because there were not many trucks. At about 2000 m.a.s.l. we had to use to 2nd gear with Jawa, a stage that sometimes alternates with 1st gear. Even so, we managed to gradually overtake 3 trucks. At low speed we enjoyed the view of the valley and the Andes. After 30 km we reached the Laguna del Inca lake near Portillo.

It was another 20km to the border, a little uphill, followed by tunnels and downhill through the valley of the colorful Andes. The highest point was around 4,300 m.a.s.l. and the loaded Jawa with two people managed it without any problems. At the border, we went straight to the line. We had to visit three windows. At the first one, they have losen some kind of paper from the soldiers who wanted me at the other two windows. Fortunately, the lady at customs was kind and handled the new paper. Subsequently, we could enter the territory of Argentina. Everything took about 30 minutes.

Our first stop in Argentina was the town of Uspallata. We went down to it through beautiful canyons, colorful Andes, and life was annoyed only by the incessant wind. However, we were rewarded with a road full of turns with wonderful views. We continued from Uspallata another 120 km to Mendoza. We left Ands just before it. The road turned into a flat pampa with a temperature approaching 40C.

In Mendoza we stoped at a shopping center. We all felt like our ass is about to fall off. I tried to get a local sim card to turn on the navigation. In vain. I tried to withdraw money from an ATM. In vain. First, it didn’t take my card, and second, it didn’t want to give me money. I have to wanted to buy a drink in the store at least. In vain. It was something like Makro, so no registration, no tap. However, they told me that only at the checkout. We drove further into the center to the gas station to fill up. I tried my luck with the sim card again. They had it, but they didn’t accept cards. I tried another store but the result was the same. Finally they sent me to the bus station. I met an ATM and tried to withdraw money. The same situation repeated. At least I bought the sim card. It failed to activate. We tried it with the salesman for 30 minutes, luckily he succeeds in the end. I returned to the gas station and looked for accommodation. We chosen cabins in a camp 30 km away.

We arrived at our destination on an absolute plane. Nobody anywhere. We returned 600m to the next accommodation. At first we couldn’t find it, so we were driving like trolls here and there. When we find it, they told us that they won’t accommodate us without a reservation. On the next one, they only had an hour’s hotel. After another 50 km they had no place. We went to the city of La Paz, which was again 50 km further. Nobody anywhere. We tryed to call the given phone number. They told us that they didn’t have free room, although we have seen empty cabins. In about 2 minutes, the gentleman called me back that we could stay in cabin No. 4. It was nine in the evening, we were exhausted, tired from the heat, our asses hurted, but we had a roof over our heads!