Jawa Jižní Amerikou ve stopách Čechů

Z rodné hroudy až do samého srdce Buenos Aires

Den D

Po roce čekání, zařizování, šetření a příprav konečně čekáme na letišti v Praze na náš odlet do Milána. Možná se ptáte, proč zrovna do Milána? Je to prosté. Nejsme milionáři, a tak nám nezbývá než se vžít do role strýčka Skrblíka. Místo 17 hodinového letu, volíme delší, ale za to horší a levnější cestu přes Miláno, Turecko, Brazílii do konečné destinace Buenos Aires. Suma sumárum dva dny cestě.
Loučení s rodinou na letišti se pokoušíme zvládnout bez mnoho emocí, ale znáte rodiče. I ten největší tvrďák vyměkne. Ráno to bylo trochu hektické, protože ačkoliv jsem nikdy netrpěl cestovní horečkou, tak tentokrát mi mohli podávat pytle prášků a stejně by to bylo málo. Co nám však udělalo obrovskou radost, byl Viki. Pár posledních dnů jsme se trochu hádali, ale ten ,,parchant“ si přivstal, aby nám stačil popřát šťastnou cestu těsně před tím, než se na několik měsíců vytratíme z ČR.

Vzhůru do oblak

Kristýna v MiláněTýna měla největší obavu z letadla. Však víte, vysadí motor, upadnou křídla, v letadle budou hadi a nejsme ani jeden major Maisner, abychom zvládli volný pád z několika kilometrů. Kupodivu však nepotřebovala ani kinedryl. V Miláně jsem měl co dělat, abych si nevytrhal nudou ten zbytek vlasů, co mi zbyl na hlavě. Týna se zabavila pařením her na telefonu. Věřím, že kdyby někdo počítal počet kliků na displej, trhla by rekord. Klidné spaní nám hlídali všude přítomní vojáci, kteří si očividně zamilovali naše naleštěné kanady. Jinak si nedovedu vysvětlit fakt, že při každé obchůzce na nich mohli oči nechat. A nebýt klidné povahy, tak moje kanady poznala z blízka i paní na informacích. Jen nevím, zda bych jí dopřál nejdříve prohlídku skrze úsměv nebo pozadí. Vždy jsem si myslel, že informacích mají podávat hodnotné informace, ne se Vám vysmát do obličeje a odpálkovat Vás jako tenisák. Nakonec jsem tedy musel odbavení na Milánském letišti probrat se strejdou Googlem. Ten nám poradil, abychom se zeptali na odbavení věcí až do Buenos Aires, abychom se o ně v Turecku nemuseli starat.
Pohled z letadlaZhruba po jedenácti hodinách se konečně vznášíme jako ptáci nad tou naší Evropou. V Istanbulu musíme bojovat o kousek toho místa na přespání. Nakonec se nás všichni leknou a za hodinu už spíme v prázdné hale. Máme celých dvanáct hodin na spánek. Jen kdyby nás ráno nevzbudil tříštící se mobil o zem od nějakého magora, který nestihl letadlo.
V letadle začíná ten pravý relax. Víno střídá whiskey a tu zase další whiskey. Nakonec spánek, hudba a úžasné výhledy. Sedmnáct hodin bylo sice dlouhých, ale dalo se to přežít. Přistáváme o půl desáté večer, takže se nám již nikam nechce. Nocujeme tedy opět na letišti jako pravý bezdomovci. Než usneme, stačíme se ještě rozčílit na letištní personál, který nebere ohledy na zavazadla. Nějaký blbec nám s kufry házel tak, že se jeden začal rozpadat. Přesněji řečeno, odchlípla se mu jedna stěna. O skoro upadlých kolečkách ani nemluvím. Chceme si na uklidněnou dát panáka rumu. Jenže to taky nejde! Placatka nevydržela a my nejsme pejsci, abychom lemtali ze dna kufru jako z misky. Dnes půjdeme spát tedy střízlivý.

Tak nás tu máš Buenos Aires


Týna bezdomovec
Ráno máme trochu honičku kvůli ubytování. Hostel jsme si zaplatili jen na jednu noc a tak parazitujeme na volné WiFi, abychom domluvili privát až do konce října. To se nám naštěstí po pár nedorozumění daří. Vyrážíme vstříc dobrodružství zvané Buenos Aires. Kolečka kodrcají po kočičích hlavách na letišti, abychom se nakonec dozvěděli, že bez jakési SUBTEcard se MHD do města nedostaneme. Bloudíme jak Honza ve světě, abychom našli přepravní společnost, která by nás měla odvézt až k hostelu. Než ji najdeme, stihne nás odchytnout taxikář. Vtlouká nám klíny do hlavy, jak je to jen o pár doláčů dražší jet taxíkem do centra než autobusem. Nesnažíme se mu vysvětlit, že mu nevěříme ani nos mezi očima. Stačí nám jeden pohled, abychom navzájem pochopili, že raději obětujeme necelých 50USD a budeme tam brzo, bez bloudění. Hned za letištěm rychle pochopíme, kde jsme. Je to úplně jiný svět.
Nejsem si jist, zda tu mají nějaké předpisy. Spíš tu cítím anarchii. Neladí mi k sobě slovo maňána a neustále troubení. Zde nejspíše platí pravidlo silnější pes….mezi dodávkou a naším autem, kde je sotva desítka centimetrů se prožene motorkář na polorozpadlém YBR, bez SPZ,helmy, ale na tachometru má silně přes padesát. Že vzadu houká sanitka? Koho to zajímá. Závora na dálnici, také není překážka. Náš řidič čeká minutu, pak zařadí jedničku a jede. Ohlídnu se za pracovníkem v budce, ale s tím to ani nehnulo.

Kde že to bydlíme?

Hostal da GranadosHostel je kapitola sama o sobě. Uprostřed historického centra Buenos Aires stojí v ulici Chile Hostal de Gradanos. Zvenku vcelku pěkná stavba. Uvnitř je vše však jinak. Recepční nám uloží věci za branku, která plní spíše estetický dojem a poprosí nás, abychom přišli až ve 13hod kdy mají check-in. Vyrážíme tedy do ulic obhlédnout okolí. Konečně se procházím po ulicích Latinské Ameriky jako z filmu. Na prvním rohu potkáváme pravého amerického bezdomovce s vozíkem ze supermarketu, vymláceným úsměvem a otrhanou košilí. O kousek dál je tržnice, kde nakoupíte snad všechno. Ulicí se prohání stará rozpadlá auta hned vedle těch nových. Na každém rohu stojí policisté a vedle nich bez problému zaparkuje mladík na motorce, která by u nás už dávno byla ve šrotu a řidič za katrem. Je začátek října, ale my se cítíme jak v sauně.
Konečně se dostáváme na pokoj. Teda u nás bychom spíše řekli na nouzové nocoviště. Pokud byste dostali chuť na hermelín, můžete si ukousnout kousek stěny. Do postele zapadneme jak do svatebního dortu a divím se, že nám nekape ze stropu na hlavu. No prostě prezidentské apartmá. už se těším, až spolubydlící v noci přijdou z flámu, protože zde nepotřebují kukačky, stačí jim otevřít silně vrzající dveře. Těší nás pocit, že zítra se stěhujeme do soukromí. Kuchyň má taky něco do sebe. Bohužel jsme lékařské rukavice nechali u motorky a tak se z nás stává Harry Potter a Hermiona, jinak nevím jak bychom dokázali v této kuchyni vykouzlit něco jedlého. No na první den, je to trošku silnější šálek kávy, ale když hodíte neplavce do vody má dvě možnosti, buď se naučí rychle plavat nebo Vás už vlastně ani nezajímá.
Ráno si přispíme, jsme totiž v Latinské Americe, kde jde všechno pomalu a hlavně jinak! Check-out je pouze v 10:30. Naštěstí nám dovolují si nechat věci opět za ,,bezpečnostní“ brankou, a tak můžeme vyrazit do centra. Potřebujeme si zajistit tu SUBTEcard a místní SIM kartu. Vcelku bez problému najdeme metro a očekáváme, že zde tramvajenku pořídíme. Ale vzpomínáte? Jsme přeci v Latinské Americe! Nelze čekat jednoduché věci jednoduché…V metru to samozřejmě nekoupíte. Musíte vyrazit na povrch, hodinu bloudit, ptát se a modlit se. My se asi modlili dostatečně, protože se vše povedlo. Dokonce jsme pořídili i SIMku.
Balíme kufry a zahajujeme přesun skrz Buenos Aires. Jsme jak krávy, jen místo zvonečků děláme rozruch kodrcáním koleček. Každý na nás kouká jak na zjevení. My si naopak místních raději nevšímáme, protože nás každý strašil tím, jak nás zde budou chtít okrást. Procházíme kolem bezdomovců, kteří přikrytí pod dekou, leží na matracích uprostřed hlavní třídy. O kousek dál málem srazíme kravaťáka, který jde z práce. Je to tu kouzelné, ty protiklady hned vedle sebe.
Za třicet minut se díky metru ocitáme v jiné části města. Už to tu Buenos Airesnení tak upravené, ale lidi jsou tu na pohled příjemnější. Míjíme pouliční prodejce masa, sýrů, brýlí, místní školku i menší matějskou. Kufry už toho mají dost a tak se rozhodnou dát si oraz. Jenže mi je neposloucháme, to má za následek upadlá kolečka. Bezva, takže nejsme jen bezdomovci bez práce, ale dokonce máme s sebou i handicapované. Nevadí, postaráme se i o ně. Jsme nuceni procvičit si svou Španělštinu, protože nemůžeme najít naší ulici. Netrvá to však dlouho a už sedíme na patníku před domem, kde máme bydlet. Dobrou půl hodinku čekáme na paní domácí. Čekání si krátíme návštěvou místních Vietnamců. Kurnik, oni jsou vážně všude.
pokoj Cucha CuchaNáš nový pokoj není moc velký. Čtyři stěny, jedna větší postel, dva malé stolky a zrcadlo. K tomu paní domácí přihodila v jejím bytě ne zrovna moc vybavenou kuchyň, toaletu, kde stále protéká voda a pračku. Naštěstí máme i WiFi, takže můžeme zůstat v kontaktu. Důležité však je, že tu není plíseň. I když v kredenci je trochu cítit, ale už jsme si zvykli.

 

Čekání není jen nuda, ale i zajímaví lidé

Začíná několika týdenní čekání na motorku. To si střídavě krátíme koukáním na filmy, procházkou po okolí, cestou do centra například k bažinám na okraji Buenos a hlavně návštěvou Javiera. Javier je srdcař, co se týče českých motocyklů. Při své cestě kolem Světa ho navštívil Pavel Suchý a on na oplátku poté vyrazil také do České Republiky. Oblíbil si české knedlíky, holky a pivo. Mimo jiné se také začal učit česky, aby si mohl překládat manuály k motocyklům. U Javiera trávíme příjemné odpoledne s jeho rodinou. Povídáme si o České republice, Argentině, naší cestě a zjišťujeme typická argentinská jídla. Jsou to samozřejmě steaky a na severu maso mezi dvěma plackami. Než nás odveze domů, nechá nás svézt na jedné ze svých ČZ. Musím uznat, že někteří z nás jsou proti němu břídilové. Jede mu jak pila, je udržovaná a krásně čistá.
Při cestě na náš byt rozebíráme českou i Javier Paricaargentinskou Jawu. Javier ví o dotacích a ptá se mě, jak to vypadá s Jawou 1000ccm. Nevím co mu mám říct. Ale je na něm vidět, že ví to stejné co já. Prozrazuje mi, že by si moc přál hranatou ČZ 250ccm nebo Jawu 250 panelku/kývačku. Čemu se divím je fakt, že prý argentinská Jawa není zisková. Javier nechápe z čeho funguje. Jawu/ČZ má rád hlavně pro svou jednoduchost a poctivost. Mrzí ho však, že kdysi byla Jawa lidová, dostupná motorka a nyní je to prý velký business. Nezbývá nám než souhlasit. Večer si na oslavu první návštěvy otvíráme místní pivo Palermo. Čekal jsem to horší, dá se to vcelku i pít a není zas tak drahé. Zajímavé je, že zde oproti Česku pochopili lásku k pivu. U jednoho nikdy nezůstaneš a nejspíš proto, zde prodávají pivo rovnou v 1l skleněných láhvích.

Galerie k článku

(fotografie lze přepínat šipkami)

« 1 z 2 »