Jawa Jižní Amerikou ve stopách Čechů

Severní Argentinou až do země ,,gangsterů“

Fíha, měsíc cesty za námi a je čas se s vámi opět podělit o to množství zážitků, které máme za sebou. Právě se nacházíme v Bolívii mezi ,,gangstery“, kteří nás nechtějí pustit jet dál ( 8D ), takže nám nezbývá nic jiného než sepsat paměti…


Od Adriana míříme takřka přímou čárou k hranicím s Brazílií. Právě zde na nás totiž čekají snad nejkrásnější vodopády na světě – Iguazu. První kilometry musíme jet opravdu opatrně, protože náš motor nemá najeto více než 600km. Po dálnici se tedy na můj vkus ploužíme (70 – 80km/h). Vůbec to neutíká, protože východní Argentina je nudná jako hodina geometrie. Vezměte si pravítko a velmi pečlivě narýsujte úsečku.

Argentina ripio Možná právě ty silnice jak když střelí byl důvod, proč se tři hodiny před setměním rozhodujeme vlítnout na 120km dlouhé argentinské ripio, s vidinou krokodýlů v Colonii Carlos Pellegrini. Nedáme na řeči místních, že cesta bude trvat minimálně čtyři hodiny. Jsme plní elánu a máme přeci Jawu! No, upřímně řečeno musel nad námi stát anděl strážný, protože stačily necelé dvě hodiny proto, abychom ještě za světla bez ztráty kytičky stavěli stan na nejkrásnějším místě, které jsem kdy poznal. Nedá mi to a musím si u toho nádherného výhledu na západ slunce do klidné hladiny jezera zapálit doutník. Vzpomínám přitom na naše nové kamarády v Rosario, protože právě od nich jsem doutník dostal se slovy:,,Zapal ho, až poznáš krásu Argentiny!“. Takže na vás kamarádi! Sotva ráno rozlepíme oči, už sedíme ve člunu, který si to peláší přímo ke kajmanům. Ono teda těch zvířat bylo víc, ale já měl oči jen pro kajmany. Ti zubatci leží nehnutě na výsluní a vůbec je nezajímáme. Dobré dvě hodiny se pohupujeme na malých vlnkách mezi krokouši. Pak se nedá svítit, musíme vyrazit.


Ripio Argentina kajman Colonia Carlos Pellegrini
Z kolonie vedou jen dvě cesty k vodopádům. První je zpět do města Mercedes a druhá je kratší, ale za to horší cesta pískem. Nedá nám to. Zkoušíme tu druhou. Jenže neujedeme ani 200m a už si hrajeme na supermany, kteří po chvíli morfují na pštrosy. Nevíme která bije. Jen co vytáhneme hlavy z písku, obhlížíme škody. Naštěstí to není nic tak hrozného. Ohnutý padák nám pomáhají srovnat místní, které žádáme o delší tyč. Jejich seňority nám nezapomenou pochválit neobvyklé modré oči a pro seznámení nám nabízí své icematé. Dobře, tohle nám úplně tak nevyšlo. Sklopíme uši, vzdáváme se. Trapně volíme lehčí cestu zpátky.

Po 150km z nás však respekt opět odpadne a ptáme se místního motorkáře, zda ta zkratka skrz ripio je pro takhle přeloženou motorku průjezdná. Bez rozmyšlení nám potvrzuje, že to projedeme. Super! Jedna, dva, tři na tachometru 60kmh a už si to zase kličkujeme mezi dírami, přeskakujeme mosty a plašíme okolní zvěř divočákem z Týnce. Po 60km zastavujeme, abychom si oddechli. Ono přeci jen lítání po takovém povrchu trochu unavuje, hlavně když je venku 35st. Říkáme si, jak se nám to hezky oproti včerejšku jede. Znovu rozjíždíme Doris na 60km/h a v tu ránu se nám mění povrch pod koly na hluboký písek. Atleti jsou najednou proti nám béčka. To co vytváříme v kotrmelcích je na zlatou během olympiády. Trvá 15 minut než se Týnka vzpamatuje a já posbírám rozházené věci v okruhu několika metrů. Když už máme vše konečně opět naskládané na pochroumané motorce, neudržím motorku. Znovu padá k zemi. Už se jen smějeme, nic jiného nezbývá. Následujících 100km je pravé peklo. Hluboký písek se mění ještě v hlubší písek, ve kterém jsou koleje od kamionů. Místy jedeme s nohama na zemi rychlostí chůze. Pokaždé, když nám ujede zadek, se Týně hrnou slzy do očí. Popravdě i já nejsem zrovna ve své kůži. Do civilizace přijíždíme až za hluboké noci.

nehoda_na_moto

Trvá nám další dva dny než dojedeme k vodopádům Iguazu. Vyprahlá krajina plná krokodýlů i hadů se postupně změnila v prales. Teplota klesla o pět stupňů, ale nastalo neskutečné dusno. Konečně i zaprší. Jen jsme jaksi nepočítali s tak silným větrem. Originální kolíky od stanu zahazujeme hned po tom, co pan domácí chytá náš poletující stan mezi stromy. Ke slovu přichází 20cm hřebíky. Den co den nás překvapí něco nového. U vodopádů jsou to pro změnu trojí ceny. Kdybychom byli stejně opálení jako místní, možná bychom to měli taky za 70 nebo 110 pesos, ale protože jsme jogurti, platíme 330 pesos á osoba. Nicméně nemůžeme litovat. Je zbytečné cokoliv psát, foto poví vše. Snad jen pozor na zloděje jídla, kteří se vtipně převlékli za medvídky nosálky.


Iguazumedved_nosalek vodopady_Iguazu
Výletování bylo dost, teď je potřeba obléknout montérky a opravit co je potřeba. Týna bere do ruky americkou pásku, aby v ní utopila celé přední plexi. Já se chopím sekyrky, které se každý divil, když ji viděl přidělanou před motorem. Já však věděl, proč ji beru. Pár dobře mířených ran a kufry mají zase svůj starý tvar. Držáku spojkové páčky domlouvají kombinačky. Jen zrcátka už létají po blyštivém nebi. Místo nich kupujeme místní.

p1210181

Při cestě směrem na Saenz Peňu se seznamujeme s novými přáteli. To ještě netušíme jak silné kamarádství a kolik společných kilometrů nás čeká. Ačkoliv nám ze začátku konverzace vázne, kvůli našemu problému mluvit španělsky, trávíme velmi příjemný první večer. Dozvídáme se, že můžeme po celé Argentině spát na benzínkách. Většina z nich má plácek pro volné kempování. Máme stejný směr až k hranicím s Bolívií, takže dále jedeme společně. Je to fajn, protože je najednou vše lehčí i zábavnější. Když je potřeba se zeptat na cestu, na spaní, kde něco sehnat, vše řeší Javier se Sole. V Corientes se na pár dnů rozdělíme, protože my musíme pokračovat do Saenz Peni a oni tu zůstanou pár dní u kamaráda.

Saenz Peňa je pro nás kapitola sama pro sebe. Možná jste někteří z vás také četli knížku Pavla Suchého – Jawa kolem světa. Velmi krásně tam popisuje návštěvu právě tohoto města. Jen ve mě vzbudil dojem malé vesničky. Místo toho vjíždíme do vcelku velkého města, obklopeného fabrikami, ze kterých se valí dým jako z naši Jawky. Navíc přijíždíme již za tmy. Měníme se v Alenky v říši divů. Město objedeme snad dvakrát dokola, než úplnou náhodou natrefíme na hotel s podivným názvem na místní poměry. Hotel Orel. Jak typicky české! Dobře, jsme ve správném městě. Teď ještě najít dobré místo na spaní, protože chceme ušetřit pár pesos za hotel. Objedeme tři benzínky než najdeme tu ,,správnou“. On nám totiž amigo za pultem zapomněl říct, kde končí pozemek benzínky. Proto si nevědomky uleháme na pozemek města. To jsme si však dovolili hodně! Okradli jsme je o pár turistických pesos! To se přeci nedělá! Vážnost věci nám vysvětlují strážníci osobně. Rozespalí jen v trenkách (i podprsence), nás vytahují o půlnoci ze stanu. Hrozí nám chládkem. Jenže my máme kartáčky na čištění zubů, ne podlahy. Snažíme se je přemluvit, aby nás nezavřeli a nechali přespat do rána. Vůbec je nezajímá, že jsme se ptali obsluhy benzínky. Tohle je prostě pozemek města. Nakonec se nad námi po půl hodině slitují a my můžeme zůstat do šesti do rána. Stejně toho moc nenaspíme, protože ve městě je techno párty, u které se zároveň snaží místní drsňáci sbalit holky na děravé výfuky svých aut.

Union Checoslovaca

Ráno si raději zaplatíme dvě noci v hotelu, abychom se opět nedorozuměním nedostali do problémů. V hotelu Orel poznáváme pana Malinu, který nám vysvětlí cestu do Unie Checoslovaca. Odpoledne se v Unii setkáváme s p. konzulem Juráškem, který nám vypráví historii Československého spolku i své rodiny (viz. video). Zároveň dostáváme pozvání na zítřejší večeři, kdy poznáme další krajany.


K našemu překvapení si nás v hotelu najde i místní motorkář Marcus. Dostal totiž echo od svého kamaráda v Corrientes, který nás sleduje na FB. Ten si všiml nehody na ripiu. Upozornil tedy Markuse, aby se nás došel zeptat, zda něco nepotřebujeme. Nejdříve koukám jak vyoraná myš, protože vůbec nechápu, co se děje. Nakonec je z toho super kamarádství a Markus se stává naším průvodcem po Saenz Peňa. Navštěvujeme díky němu dvě muzea historie města. Při té příležitosti se mu zmíníme o Javierovi se Sole, kteří jsou u svého přítele v Corrientes. Svět je opravdu malý, protože jejich přítel je právě onen kamarád, který o nás dal vědět Marcusovi. Na druhý den se tak opět setkáváme s Javierem a Sole.


Purmamarca3 Purmamarca2 Purmamarca
Společně pokračujeme až k hranicím s Bolívií v La Quiaca. Během cesty zavítáme do krásných sedmi barevných hor Purmamarca. Nemáme slov. Hory hrají všemi barvami. Pravdou je, že zespoda nevypadají až tolik velké. Jenže když se ve 3000m nemůžeme znovu rozjet, pochopíme. Beru do ruky šroubovák a už se vrtám v karburátoru. Za chvíli motorka jede jak divá. Zakusuje se do asfaltu 4189m n. m. rychlostí skoro 30km/h! Z kopců pak sjíždíme k solné pláni Salina Grande bez motoru. Nedá mi to, musím zkusit,  zda je vážně slaná! Křiví se mi huba, takže je.


Salina Grande uprava_karburatoruhory Argentina

La Quiaca

Než přejedeme do Bolívie, raději chceme udělat nějakou tu zásobu benzínu. Opět ten jejich vtip s nálepkou VISA! ,,Jojo nálepku máme, ale nefunguje internet“ nebo ,,Karty nebereme“, tak proč tu kurník mají tu samolepku? Vytahuji z boty pár posledních pesos a hrozně nerad jim je dávám. To však netuším, co nás čeká v Bolívii. Bát se hranic, byl absolutní nesmysl. Obejdeme čtyři okna s úředníky a jsme v zemi, které se snad všichni Argentinci, nevím proč, bojí. Cesta ubíhá kupodivu rychle. Na to, že jsme 3000m n.m. letíme po pustých horách 90 – 100km/h. Výběr z bankomatu je oproti Argentině příjemný zážitek, kdy se Vás mašinka na peníze nesnaží okrást. Horší je to na benzínkách. Pro gringos mají trojnásobnou cenu, zloději! Míříme směrem na Potosí a rapidně se nám snižuje rychlost. Několikrát přejíždíme 4000m hory. Nemůžu se rozhodnout zda týrat křičící jedničku nebo týrat sebe umírající dvojkou.

Potosi

V Potosí zažíváme příběh, jak já říkám na palici. Máme domluvené spaní u jednoho motorkáře, jenže můj telefon je nejspíše proti pohodlné postýlce. S 5% baterie toho moc nedomluvíme. Než si stačíme přečíst adresu, odchází do snové říše. Bohužel ani nabíječka nepomáhá. Do toho všeho se před námi v kopci nepochopitelně zastaví auto. Už se nerozjedeme. Spojka smrdí snad až do Prahy a je to k ničemu. Ukazuji jim pravého dlaždiče na celou ulici. Když se trochu uklidním, zastaví motorkář z protisměru s otázkou:,,Que paso?“. Vysvětluji mu celou situaci a nad jeho reakcí mi pomalu vypadnou oči z důlku. Nezná nás ani pět minut, ale to mu nebrání v tom, aby nás vzal přes noc k sobě domů. K večeři dostáváme pizzu, po které následuje velmi pohodlná postel. Stalo by se Vám tohle u nás v republice?

Salar de Uyuni

Konečně sjíždíme z hor na mé vysněné místo – Salar de Uyuni. Solná pláň, kde nevidím konce. Jako malý kluk se proháním po neobvyklém povrchu, div nás ta sůl nerozežere. Naštěstí ještě vnímám čas, takže za světla hledáme nocleh. Po včerejším večeru už nedbáme řečí Argentinců o nebezpečných Bolivijcích. Na první benzínové stanici se ptáme, zda je možné si postavit stan ve výběhu pro zvířata. Co myslíte? Žádný problém. Ten nastává až druhý den v horách. Nějaký chytrák rozhodl, že se rozkope 50km úsek uprostřed stoupání do dalších 4000m hor. Nich hrozného, pokud by nezačalo neskutečně pršet. Zadní kolo nám tancuje jak Mařenka na plese a těsně před vrcholem čichám problém. Motor ztrácí výkon, sotva ho slyším, až se zastaví úplně. Bezva. Pro dramatičnost ještě zmíním, že obloha září blesky jak na silvestra a místo našeho oře, slyšíme řehtat hromy. Tahle situace se opakuje třikrát. Vždy chvilka domlouvání než se umoudří, ale my nevíme co se děje. Zadřené to není, protože jak chytne, běží normálně. Voda pod fajfkami taky není. Jsem z toho blázen, až v Cochabamba objevím doslova humus na svíčkách.

Bolivie

Zmoklí jak slepice sjíždíme do vysněného města Cochabamba. Z protisměru na nás již mávají kluci z největšího Jawa klubu v Jižní Americe – Aguilas Legendarias. Přijeli si nás vyzvednout, abychom nemuseli bloudit. Vítáme se, jako bychom se znali léta. Velké objetí, rychlé povyprávění zážitků z cesty a honem nacpat vyhladovělé pupky. Tolik jídla jsem snad nikdy nesnědl. Jenže taky netuším, jak si nás budou vykrmovat po celou dobu, kdy tu budeme. Kluků je v klubu celkem 32. Tedy těch aktivních. Spících členů je přes 160. Ubytovávají nás u jednoho ze členů. Každý den se o nás starají lépe jak o vlastní. Nenechají nás nic platit, mají pro nás na každý den program a nové typické jídlo. Když se zmíníme, že potřebujeme novou zadní gumu, jako by se již stalo. Druhý den ji dostáváme darem od klubu! Opět se nám nevyhne ani rozhovor v místní televizi.


stan_Bolivie JawaKlub aguilas-legendarias
Kluci zde mají velký problém s dokumenty k Jawám, protože místní politika je proti starým motorkám. Jezdí tedy jak se říká na černo bez SPZ. Nejvíce je zde k vidění Jawa 634 a Panelka 350. Lze zde koupit i levně Jawu Californian, ale bez papírů. Cena Jawy se tu pohybuje od 500 do 1000USD. Jelikož jejich další velkou překážkou jsou také náhradní díly, předávám kontakt na ověřený Fichtlkrámek, aby si mohli ty Jawičky hezky opravovat.

JawaKubAguilasLegendarias

Nejvíce nás kluci dojímají, když nás berou na výlet k jejich železné soše Jawaře na předměstí. Při její výrobě padlo totiž rozhodnutí, že bude nést jméno prvního Jawaře z Česka, který je navštíví. Hádáte správně, prvním jsem já s Týnou. Socha tedy dostává krásné královské jméno Filip, no a já dostávám čestné členství v jejich klubu. Dokonce nám slibují, že nás doprovodí až do Santa Cruz. Na oplátku jim dáváme nášivky Jawa klubu Praha a vaříme Guláš i Rajskou. Nevím kdo v Argentině vymyslel, že jsou Bolivijci nebezpeční, ale my máme jen krásné zkušenosti i zážitky.