Jawa Jižní Amerikou ve stopách Čechů

Když při nás štěstí stojí

Vánoce, Silvestr, Bolívie, vše uteklo jako voda. Jen kdyby ten motor nešel do kytek tak rychle. Člověk míní, náhoda mění. Proto jsem znovu v Rosario a čekáme až nám doktor specialista chirurg Adrian Jawa Gagliano odoperuje srdce naší Doris. Pojďme však probrat vše hezky popořadě.

Na nás si dvojí ceny benzínu nepřijdou

Bolívie je krásná země, ale některé věci nám lezou krkem. Nikde nejde platit kartou, takže musíme mít neustále hotovost u sebe. To není takový problém, ale nechápu, že pro natankování jedné Jawy musí pumpař zavolat další čtyři svoje kolegy. Dokud nepřijdou, smažíme se na sluníčku a za chvíli bouchnu asi jako popcorn. Když už nám konečně tu Jawu natankují, zavolají pro jistotu ještě dalšího kolegu, který prý umí s tim divným přístrojem. V Evropě mu i tříleté dítě řekne počítač a kupodivu ho už ve třech letech umí i ovládat. ,,Passaporte por favore..“ žádá si po mě moje doklady, ,,No es necesario factura“ odpovím mu, že fakturu vážně nepotřebuju! Jenže si nedá říct, ok tady máš pas a jsem zvědavej jak se v tom vyznáš. Čekáme dalších pět minut, než mi stejně přijde říci, že ani ten jejich odborník nevyčaruje z kouzelné krabičky fakturu. Bohužel je tohle náš takřka každodenní chleba.

Jenže v Cochabamba to naštěstí skončilo. Než vyrazíme s klukama do Sucre místo do Santa Cruz, neboť se nám trochu změnily plány, je potřeba natankovat. Poprosím je, zda bychom to neudělali přes kanystr, abych neměl turistickou přirážku. Samozřejmě není žádný problém. Poprvé, ale ne naposled , zastavuji kousek před benzínkou a čekám až okradou svůj vlastní stát. Hned je to jinčí země, když za litr benzínu zaplatím 12,- Kč místo 32,- Kč. Na 15l už je to vážně znát. Jenže, oni mě následující dvě nádrž nenechají ani zaplatit! Celou cestu do Sucre (350km) jedu na darovaný benzín. V půli cesty, když nemáme kanystr, nakupují kouzelnou tekutinu dokonce v igelitovém pytly.

Tankování z kanystru

 

Dokud se klika točí!

Ze Sucre už pokračujeme na Tariju sami. Čeká nás přejet posledních pár vrcholků, které by už neměli přesáhnout 3 500m n. m., ale netušíme, že náš motor už začíná mít více a více dost. Když přijíždíme k benzíncce uprostřed krásně rudých hor, motor změní zvuk. Už to není pískání nebo meluzína, ale nepříjemné řechtání. Není na výběr, píšu Adrianovi do Rosario, zda se u něj při návratu do Argentiny můžeme zastavit. Vím, že je to ten nejpovolanější doktor na Jawí nemoci. Není prý problém, jen musíme přežít ještě 2500km. Dneska nocujeme jako obvykle na benzínce a večer se pomodlíme k F. Janečkovi, aby nám dopřál ještě nezbytné kilometry. Uvidíme.


Nocování na benzínce tankování silnice Bolívie
Další den opět stoupáme do hor, jenže motor už nemá tolik síly co dřív. Musím vyndat gumu mezi karburátorem a filtr boxem, abychom se nahoru alespoň na jedničku vydrápali. Jenže to moc nejde, Adrian nám tam dal silnou fofrpásku a já se tu teď nad tím vztekám jak malej. Po půl hodině ji vší silou zahazuji do útrob údolí. Měj se tam nádherně krasavice! Ujedeme sotva 300m, pokusím se přeřadit na dvojku a to je osudová chyba! Motor umírá a pomůže mu až pět minut pauza, vyčištění svíček a následné rozjetí po přilehlé rovině. Teď až na vrchol nesmíme zastavit! Jednou trochu zariskujeme, když předjíždíme autobus v zatáčce, kam bylo před chvílí vidět, ale tady člověk nikdy neví. Jenže, kdybych zpomalil, taky by to mohlo být naposled. Zvládli jsme to. Vítej vrchole!


Oprava JawaCesta do Tarija

Jiný kraj, jiný mrav

Konečně se setkáváme v Tarija s Jakubem Zahradníkem. S Čechem, který zde žije pět let a za celou tu dobu se domů nejel ani jednou podívat. Setkání bylo domluvené narychlo, ale o to intenzivnější bylo. Nicméně se podívejte sami, jak se Jakubovi daří.

<iframe width=“560″ height=“315″ src=“https://www.youtube.com/embed/j7vgPC8QJrM“ frameborder=“0″ allowfullscreen></iframe>

Nahrávka s lepším zvukem

Na rozloučenou si pro nás Jakub nachystal překvápko. Když ho druhý den ráno před odjezdem navštívíme v práci, sděluje nám, že domluvil rozhovor s námi pro místní noviny. Je o mě známo, že se rád ukazuji v médiích, takže není o čem přemýšlet.

Rozhovor

Pak už jen konečně sjet dolů z hor a užívat si krásně se klikatící silnici podél řeky až na hraniční přechod Bermejo. Tam se smažíme hodinku na sluníčku než se všechny potřebné dokumenty vyřídí. Nestačíme se divit, jak tu vytvářejí pracovní místa. Mají pět přepážek, ale každá dělá jen část. Takže pokaždé musím kolegovi, který sedí jen o metr vedle, vysvětlit, co všechno udělal kolega vedle. Nemluvě o celníkovi o půl kilometru předtím. Ten nám zkontroloval všechny papíry, věci, ale razítka nám nedal. Jiný kraj, jiný mrav.


Bermejo Bermejo Bermejo
Po tisíci kilometrů nudné rovinky, kterou zpestřili jen občasné díry v silnici se dostáváme opět do Saenz Peni, abychom zde oslavili Vánoce. Ještě předtím se však stihneme několikrát opít s Marcusem a motorkáři, kteří u něj jsou. Mezinárodní setkání s Brazilcem a Argentinci zapíjíme větším množstvím fernetu s colou.

Motrokáři

Na Štědrý den, jsme pozvání k Juráškům. Je to pro nás trochu nezvyk, protože se večeří až pozdě večer, kdy teplota spadne pod 35 stupňů. Pak si mlaskáme, až máme boule za ušima. Selátko, beránek, bramborový salát, cukroví, víno, pivo, fernet, nemá to prostě chybu. Navíc půlnoční ohňostroj a pod ním si všichni přejí krásné svátky, je to nádhera.


Silvestr rodinaBeran Silvestr večeře

Cesta to je trnitá, ale kdo se nevzdává….

Jenže my musíme pokračovat dál. Do Rosario nám chybí ještě tisíc kilometrů a motor mele z posledního. Vše stojí proti nám, ale my se nedáme. Někdo nahoře si usmyslil, že vyzkouší naší oddanost cestě a otočil nad námi kbelík s vodou. Bohužel jich má asi nekonečnou zásobu, protože nechce polevit. Když se do toho přidají kroupy je vymalováno. Voda se dostala do konektorů pod nádrží, motorka stojí, já nadávám, skáču na tom a nakonec se vzdávám. Potupně tlačím jak osel Doris, abychom se dostali na 4km vzdálenou benzínku. V tu chvíli začínám nenávidět celý svět. Nechutně prší, Jawa nejede, při každým druhým kroku si dám kufrem do nohy, kamiony nepřibrzdí, aby nás neohodily, spíš zatroubí a naschvál nám dají spršku. Do toho zastavuje pět pick upu, aby se zeptalo co se děje, ale ani jednoho nenapadne nás nabrat nebo dojet pro pomoc. Jeden dokonce jen nadává, že jdeme po silnici a ne po té mokré trávě. ,,Tak si to ty debile zkus, tlačit přeloženou motorku v dešti po trávě!“ Pomyslím si, ale raději si ho nevšímám. Až šestý pick up, na kterém sedí několik traktoristů nám zastaví s pomocí. Naložíme Doris na korbu a jedeme si jako králové do 14km vzdáleného města. Ráno u hotelu vyčistíme svíčky a bez deště pokračujeme dál.

Odvoz Jawy

Stále nemáme vyhráno. Na benzínce si všimneme, že místní tankodrom má neblahý vliv na naše výfuky. Pravý výfuk se při jednom propružení nějakým záhadným způsobem zachytl o kufr a ten ho přidržel přímo v úrovni zadní osy. Vibrace do něj pak vyvrtali díru. Bezva, dál pokračujeme se závodním zvukem. Jenže po 10km se z motoru ozve nechutný zvuk a motor se zastaví. ,,Konečná“! Pomyslím si. Ale za tři minuty motor běží jako před tím. Ulevilo se nám, ale víme, že už nám nezbývá moc času. Naštěstí do Rosario to zvládneme. Dvě noci strávíme v hostelu, kdy oslavíme příjezd flaškou ferneta a potom honem k Adrianovi, protože se nám rozpadá už i pravý kufr a uklepal se držák výfuku.

Laboratorio Jawa

Kdo nás sleduje pravidelně, ten ví, že u Adriana jsme byli na začátku své cesty. Dokonce zde naleznete i reportáž o jeho práci. Tentokrát se mu pod ruky dostává naše Jawa. Hned po zkušební jízdě diagnostikuje nemoc ložisek na klice. Do práce se však dá až po Silvestru. Ten probíhá u rodiny Fabricia. Hodně jídla v podobě kuřete, slaných rolád, obloženého talíře, slaného dortu atp. Následuje hodně alkoholu a ohňostroj jak u nás v České Republice.


Silvestr Ohňostroj Roláda
Motor má rozebraný během chvilky. Jen nás k ničemu nepustí. Na svou práci chce mít klid a tak vždy jen zavolá, abychom se šli na něco podívat. Nemůžeme tedy natáčet ani fotit. Jen ve vybraných okamžicích. Nicméně problém diagnostikoval správně. Rozpadlá klec středového ložiska udělala paseku i v levém válci. Nic však hrozného. Důvodem dle Adriana bylo, že ložiska v karterech byla moc natěsno, stejně tak středové ložisko na klice. Nevím jak nám v Jawě ten motor dělali, zda vše nahřívali nebo používali natahováky. Každopádně nám nyní do motoru dává ložiska japonská, taiwanské ojnice, které mimo jiné používá například i Yamaha, japonská gufera a vše skládá pomocí nahřívání. V dílčích částech nás zavolá, abychom se podívali nebo nafotili. Dle jeho slov, když budu mazat 400ml oleje na 10l benzínu, tak ten motor mě přežije. No uvidíme!

Přidřený píst Jawa 350

Pro pravidelný report z cesty nezapomeňte sledovat náš facebook:
www.facebook.com/sjawouvsrdci