Jawa Jižní Amerikou ve stopách Čechů

Cestování krásné i hororové

Náhoda dělá kamarády!

Konečně nám přestalo pršet a my se loučíme s ,,Kouřící horou“. Před námi je 70 km úsek opravdu krutého ripia. Předchozí 4 dny deště v nás nebudí moc optimismu. Před začátkem hororu sjíždíme k benzínce. Už příjezdová cesta k občerstvení pro motorky není žádná hitparáda. Okamžitě se boříme do bahna a prdel tancuje do rytmu týneckého twina. Po chvíli se však přidává zvuk, který tady být nemá. Jakmile slyšíme skřípat plast, okamžitě zastavíme. Nevěříme svým očím. Kde se vzal, tu se vzal obrovský kus drátu, kterému se nejspíše nelíbila naše SPZ. Rozhodl se to vyřešit po svém. Skalpoval ji! Za doprovodu sprosto-národního slovníku z toho Doris vystřiháváme. Jenže opět platí pravidlo – Vše špatné je k něčemu dobré. Na benzínce totiž opět potkáváme našeho starého známého Alfonse. Peruánce, který se svými přáteli křižuje měsíc Jižní Ameriku. Jelikož už se setkáváme potřetí, rozhodne se nás Alfonso pozvat k sobě domů v Peru. Vyměníme si čísla a na pár týdnů se rozloučíme.

urvana SPZ

Když je člověk hloupý a levý!

Před začátkem ripia se dozvídáme od policisty, že kvůli dešti je cesta uzavřena. Bohužel jediná objížďka je přes Rio Gallegos, 400 km zpět! Nedá se nic dělat, musíme zpět. S jedinou přestávkou přijíždíme v devět večer do nám již známého města. Jelikož jsme hladoví jak psi, míříme rovnou do obchodního centra. Tradičně platím kartou, ale tentokrát ignoruji Týny radu, abych si ty doklady dal do kapsy na zip. ,,Nemůžu je přeci ztratit při cestě k motorce.“ oponuji a strkám je do kapsy nepromoku. Neztratil bych je, kdybych si je u té motorky dal zpátky do tankvaku. O čtvrt hodiny později pak marně hledám doklady, abych zaplatil kemp. Rozjíždíme pátrání Sherlock Holmes hadra. Tma jako v prdeli, unavení a netušíme, kde ty doklady jsou. Samozřejmě jsem tam chytrák měl pas, platební karty, řidičák i doklady od motorky! Než se stačím otočit, Týna zmizela. Netušíc kam se vypařila, sedám na Doris a jedu zpátky do obchodního centra. Nikdo mé doklady samozřejmě neviděl. Už se vidím jak volám na ambasádu a pojedeme dalších 3000 km do Buenos Aires, abych si vyřídil nový pas. Se slzami na krajíčku dostanu poslední nápad. Uvědomím si, že jsem vážně mohl být takový idiot a ty doklady si neuklidit. Tedy musel jsem s nimi odjíždět. Pokud při nás opravdu stojí nějaká vyšší moc, budou ležet doufám někde u silnice. Rozklepaný jako ratlík sedám na Doris, abych za velkolepého svitu Jawy hledal doklady na silnici. Jedu sotva na jedničku a koukám za každý kamínek. Heuréka! Srdce zaplesalo, když vidím na křižovatce u patníku ležet kouzelnou taštičku, ze které skrz slídu svítí státní znak na pase! Teď ještě najít ztracenou Týnu. Očividně jsme měli stejný nápad, protože už byla skoro u obchodu. Vydala se bez jediné zmínky hledat doklady na silnici taky. Tentokrát nestavíme ani stan, ale obsazujeme prádelnu, ve které je krásně hřejivé topení.

jedemkolem

Hned ráno se dávám do preventivní výměny řetězu. Přeci jen má i s cestami po republice najeto přes 20 000 km. Naivně si myslím, že to bude práce na pár minut. Při koupi jsem totiž zapomněl na chybu, kterou má Jawa v příručce. Uvádí totiž o 2 články řetězu více než odpovídá realitě. Najít někoho, kdo nám ho zkrátí je hračka. Ta horší část nastává ve chvíli, kdy se projeví moje levé ruce. Během chvíle zvládám zničit dvě zajišťovací spojky řetězu. Nářadí lítá kolem a já si nadávám do všech možných zvířat. Třetí spojku totiž nemám. Tři hodiny bloudím po městě, abych se vrátil bez výsledku snahy. Nikde nemají odpovídající velikost! Mezi tím do kempu však přijíždí Vojta s Mirkou, kteří jedou na dvou BMW kolem světa. Vojta se mi nabídne, že mě hodí na druhý konec města, kde by snad spojku měli mít. Bohužel ji tam nemají, ale dostaneme tip na další obchod. Majitel není doma, máme přijít za dvě hodiny. Nakonec je z toho druhý den, ale spojku mají! Tentokrát se mi ji tam podaří nasadit na první dobrou a můžeme zase pokračovat!

Ne všechny dny jsou tak nádherné, jak by se mohlo zdát

Stará známá silnice č. 3 nepřekvapila. Vítr a nudné rovinky nám dělají společnost celou cestu. Trochu jinak tomu je po napojení zpět na RN40. Rovinky vystřídají nádherné horizonty, barevné hory kolem a větší počet zatáček. Ale životní rovnováha funguje i tady. Cenou za tu krásnou krajinu je silnější proti vítr. Místy jsme rádi, že udržíme 60 km/h. Nic pro mé nervy. Po celém dnu, kdy se dohadujeme s motorkou jestli pojedeme dopředu nebo dozadu či jestli levá nebo pravá škarpa, přetéká pomyslný pohár mých nervů. Člověk zde opravdu pozná své druhé, někdy i třetí, já. Za jízdy vzteky a bezradností kopu do padáku. Jindy seňoru Větrníkovi ukazuji, že je opravdu jednička. Nic nepomáhá, ani rázná domluva, ať si ten nechutný fičák strčí za klobouk, velmi velmi slušně řečeno! Když už si myslíme, že nemůže být hůř, objeví se před námi několik kilometrů kamenité (ne)cesty. Rychlost klesá na 20 km/h a my přemýšlíme, jestli si za jízdy neuvaříme maté. Ono vypadat tak trochu jako exot je občas výhoda. Všimnou si nás silničáři a pouští nás na právě dodělaný, ale ještě neotevřený, asfalt. Díky!


trevelin priroda RN40 RN40

Další extrém na sebe nenechá dlouho čekat. O pár dnů později přijíždíme už za šera k silnici sedmi jezer. Víme, že zhruba po 40 km má být volné tábořiště uprostřed lesů. To přeci nemůže být takový problém najít. Trochu jsme však zapomněli na to, že se tu stmívá už rychleji. Ve chvíli kdy se vrhneme do toho orgasmu plného zatáček se s námi sluníčko rozloučí. Místo něj nám na cestu svítí nebe poseté hvězdami. Bohatě by nám to stačilo, Argentincům ale ne. Svítí nám stále dálkovými světly do zrcátek, takže nevidím takřka nic. Vždy na poslední chvíli pošleme Doris do zatáčky a jsme rádi za novou gumu, kterou jsme před pár dny po 12 000 km vyměnili. Po necelé hodině cesty už máme těch krutých světlušek plné zuby. Přemýšlíme, jestli nevytáhnout naší baterku, aby jim Týna taky hezky posvítila na cestu. Zdá se nám, že už jedeme nějak dlouho. Zastavíme u krajnice, abychom se pokusili zorientovat v mapě. Najednou si všimneme, že jsme přesně u sjezdu do volného tábořiště. Skvěle! Zapalujeme oheň a užíváme si nepopsatelnou noční oblohu!

ruta 7 lagos

České stopy v Chile

Přejezd hranic by vydal na svou vlastní kapitolu. Do Chile přejíždíme už po několikáté, ale takhle důkladnou prohlídku zažíváme prvně. Kontrola jim trvá více než hodinu. U každé kraviny se ptají proč to máme, na co to je, jak se to jmenuje. Naše důkladně srovnané kufry pláčou nepořádkem. Za chvíli už z nich však máme srandu, která vrcholí prohlášením, že námi čerstvě vyškvařené sádlo je vazelína na boty. Věřili byste tomu, jak tomu opravdu uvěřili? Docela se divíme, že nechtěli vidět i naše trenky nebo několik dní staré ponožky. Bohužel by je to asi neodradilo, protože v pytli se špinavým prádlem si opravdu libovali.


krajina Chile lebu vypalene lesy Chile

Hned za hranicemi si přijdeme jako Alenka v říši divů. Od Chile jsme totiž čekali nekonečnou poušť, vedro, vysoké hory, ale určitě ne louky a pole jako z české pohádky. Je to opravdu příjemná změna, která končí až cestou do Tacny za Evou. S úsměvem na tváři jedeme od oceánu, kde jsme přespali vedle cedule upozorňující na možnost Tsunami, zpět do vnitrozemí. Šněrujeme si to okreskami do menších kopců, které zdálky vypadají, jako by tu právě nastal podzim. Pohled z dálky je to vcelku veselí, ale čim jsme tomu blíže, tím víc nás pohled znepokojuje. Tolik nádherně žluto-rudé lesy nemá na svědomí podzim, ale lidská ruka. Několik dnů zpátky tu skončili rozsáhlé požáry, které vznikli jen kvůli lidské chamtivosti.

Ona Chile je celkově zvláštní země. Má tolik nádherné přírody, ale přístupný je jen zlomek. Své nám o tom řekla i Eva, která zde žije se svým přítelem již tři roky.

Od Evy míříme přímo do Santiaga. Tam už nás nás čeká Filip Carrasco se svým otcem v rodinném podniku, který se zabývá prodejem českého nábytku značky TON.

Díky Filipovi se dovíme o uvedení Škody Superb na chilský trh, které proběhne dnes večer. Filip okamžitě zkontaktuje svého kamaráda, který by nás na akci měl dostat. Sešlost je to velmi skromná, spíše pro místní smetánku, o to je však kouzelnější. Vyslechneme si prezentaci a za chvíli už tleskáme při odhalení českého skvostu. Uděláme pár fotek a následně se chystáme k odchodu. V tu chvíli si nás všimne marketingová manažerka, která nás pozve na společnou večeři. S poděkováním odmítáme, ale je neúprosná. Jelikož jsme zde jediní Češi, chtějí nás mít u stolu. Trochu si zde přijdeme zvláštně, všichni okolo mají perfektní saka, kostýmky, ale my už dávno přijali naše MBW oblečení za nedělní vohoz do kostela. Nikomu to však nevadí, naštěstí vše pochopí.


Skoda Superb Chile Vecere Skoda prezentace Skoda

Nekonečná královna Atacama

,,Tak jsme tady a ty taky…“ napadá nás s prvními kilometry v poušti. Písek kam jen oko dohlédne, teploty opět šplhají k padesátce a vzdálenosti mezi městy jsou čím dál větší. Poslední fakt nám dělá trochu starost. Kvůli vysokým teplotám nemůžeme opět moc krájet stovky přes poledne. V helmě se neskutečně potíme a Doris nestačí vychladnout. Jistě, Jawa by s tím neměla mít problém, ale komu by se chtělo jí takto trápit? Jeden den se nám zmíněné vzdálenosti vymstí. Od rána máme na tachometru dalších 500 km, když se setměním přijíždíme k benzínce. Trochu nešťastně vybrané místo na spaní. Čekali jsme totiž, že bude kousek před městem, jak tomu konec konců bylo doposud, ale opak je pravdou. Industriální město, kde za zdí u benzínky je squatové městečko, se nám zrovna dvakrát nezamlouvá. Písek máme za celý den až mezi půlkami a únava se dere na povrch. Není se čemu divit. Dnešek byl ve znamení 200 km rovně, mírná pravá, dalších 200 km rovně, pak zahnete lehce doleva a po dalších 100 km jste tady. Zní to trochu suše, ale obrovské písečné duny, které hrají všemi barvami cestu trochu zpříjemní. Adrenalin dodá jeden z mnoha písečných vírů, jenž se rozhodl nás z blízka pozdravit. Bohužel jsme se už za tu dobu naučil nespat na místech, kde nemáme dobrý pocit. Člověk se prostě dobře nevyspí a to je to nejhorší. Znovu usedáme do sedla. Další benzínka je až za 150 km, ale to musíme prostě dát. Jede se o poznání lépe než ve dne. Teplota příjemně klesla k 25st., na oblohu opět vylezly hvězdy a dálnice je volná. Za hodinu a půl už stavíme stan na příjemnějším místě. Dokonce máme i sprchu zdarma!


Mano del Desierto poust Atacama Jawa Atacama

V poušti není jen neskutečné ticho či nekonečný prostor pro srovnání myšlenek, ale místy se objevují i nádherné geoglyfy s petroglyfy. Zjišťujeme, že místa vyznačená v mapě jsou zpoplatněná, ale hned vedle silnice jsou další místa, o kterých se prostě nedočtete. O to více jsou magická!

geoglify

Atacamou přijíždíme až k opuštěnému ledkovému dolu Humberstone (www.museodelsalitre.cl). Veškerá slova jsou zbytečná. Je to neskutečný zážitek. Fotografie řeknou určitě více než tisíce slov.


Humberstone3 Humberstone2 Humberstone

Mít kamarády je výhra!

Na hranicích člověk nikdy neví, co má čekat. Třeba přejezd z Chile do Peru byl vyloženě o nervy. Vystojíme si půlhodinovou frontu k okýnku, aby nás od něj vyhodila nepříjemná úřednice se slovy, že si musíme koupit jakýsi dotazník. Sotva nám vysvětlí kde ho seženeme a vůbec jí nezajímá, že nemáme hotovost. Naštěstí jde zaplatit kartou, ale logiku vážně nenajdeme. Potřebují vědět pomalu číslo bot, ale papír na který to chtějí vyplnit vám nedají. Musíte si ho koupit! Pak se s vámi dohadují o existenci Jawy, protože jí neznají. Tady vážně nefunguje nic tak, jak jsme zvyklý.

Alfonso

Každé zdržení nám samozřejmě pak večer chybí. Slíbili jsme Alfonsovi, že k němu přijedeme dnes. Příště už žádné sliby nebo ano? Těžko rozhodnout, protože déšť který nás zastihl při stoupání zpět do hor přestává až po pár dnech. Ten večer jsem se za ty sliby proklínal, další dny děkoval. Jet v noci za deště do 2 200m n. m. za ploužícím se kamionem bych nikomu nepřál. To, že se plouží kamion totiž řidiči pochopí, co nepochopí je, že za ním jedete vy s přeloženou motorkou a neuhnete jim do škarpy na pokraji srázu nebo u strmé stěny skály. Takže troubí, svítí dálkovými a pak začnou předjíždět v nepřehledné zatáčce. Když konečně najdeme nějaký orientační bod v Arequipa, abychom mohli napsat Alfonsovy kde jsme, klepeme kosu více než ratlík v Rusku. Jednu výhodu to ale má, nemusíme hledat pitnou vodu, stačí si vyždímat trenky.

Arequipa

Jelikož déšť ne a ne ustat, zůstáváme u Alfonse pár dnů. Je to příjemný odpočinek. Máme možnost poznat Arequipa, místní pivo i kuchyni. Peru se nám začíná zamlouvat. Je to takový zlatý střed mezi Bolívií a Chile. Všude na místní poměry poklizeno, lidé usměvavý a přitom civilizovaná země. Možná je to tím, že jsme od Peru moc neočekávali, ale je to nádhera. Jelikož máme čas, vaříme Alfonsovi i jeho přátelům české plněné knedlíky. Olizují se až za ušima. Někomu chutnaly více plněné mletým, jiným zase ty s meruňkami. Alfonsovi chutnaly tolik, že by recept rád využil ve svém restauračním řetězci!

Arequipa zivot

Ani tady se nám bohužel nevyhnuly jisté komplikace. Tentokrát na sebe vzaly podobu SIM karty. Lépe řečeno harakiri při jejím získání. Bez místní občanky nám nikdo SIM kartu prodat nechtěl. Ve chvíli, kdy se již smiřujeme s tím, že jí prostě nezískáme, se objevuje Marisol s její kamarádkou. Dvě mladé slečny, které potřebují vyplnit turistickou anketu. Dáme se do řeči a navzájem si pomůžeme. Marisol má zlaté srdce. Rozhodne se koupit předplacenou SIM kartu na své jméno. Trvá to půl hodiny, protože musíte dát otisk prstu, podepsat dvě smlouvy, ale hlavně neustále přebíhat z kanceláře do kanceláře.

Kouzelné okamžiky i magická místa

Po čtyřech dnech přestává konečně pršet. Rozloučíme se s novými přáteli a vyrážíme dále do And. Co chvíli nám přichází od kamarádu zpráva o aktuální předpovědi počasí včetně tipů kde přenocovat. Tak je tomu konec konců během celé cesty v Peru. Ve 3 000m n. m. se Doris trochu zadýchá, ale stačí vyndat vzduchový filtr a můžeme pelášit dál. Trhneme náš osobní rekord, protože se vyškrábeme až do 4 500m n. m., vcelku i dobrou rychlostí – 60km/h. Peruánské Andy se od těch v Argentině i Chile dosti liší. Vše je krásně zelené, provoz většinou minimální a vesnička na každém rohu. Konec konců máme i do jedné namířeno.

Priroda Peru

S vesnicí Santo Domingo spolupracuje český Nadační fond Inka (více na www.inkaperu.cz) a místní děti nás už očekávají. Jen co se mezi domy začne rozléhat prdlání dvoutaktu, sbíhají se děti na náměstí. Moc dobře totiž tuší, že pár následujících hodin bude patřit jen jim. Nejdříve jim pustíme pohádku, během které nafukujeme přes 50 balónků a následně od nás dostanou základní školní potřeby. Ty jim posílá Ergo pojišťovna (www.ergo.cz). Právě Ergo je pro nás více než skvělé cestovní pojištění, ale hlavně mají srdce na správném místě. Takovou radost, jakou nám děti během pár hodin s nimi ukázali, jsme viděli snad poprvé v životě.


Deti Santo Domingo Santo Domingo Vesnicka Santo Domingo

S dětmi se loučíme pro nás tolik typickým modrým dýmem a sjíždíme z hor zpět na hlavní silnici. Užíváme si nádherné počasí i vlásenky, proplétající se horami až do Cusco. Popisovat kouzlo tohoto města je nemožné. Každý by to měl jednou za život zažít. Nás město okouzlilo natolik, že zde zůstáváme čtyři dny. Někdo by si mohlo myslet, jak bude tolik známé město, díky Machu Picchu, drahé, ale není tomu tak. Ubytování jen pár minut chůze od centra vyjde na 320,- Kč/2os./noc s vlastní sprchou i toaletou vč. Wifi. Pokud netoužíte vyloženě po luxusních restauracích, ale rádi nasajete místní život, najíte se 5 minut chůze od centra za 40,- Kč k prasknutí (polévka, obrovská porce druhého jídla, pití). V historickém centru je stále co objevovat. Ať už to jsou místní trhy, památky nebo se jen tak toulat úzkými uličkami mezi kamennými domy. Určitě doporučujeme vyrazit i večer nad město, protože pohled je to neskutečný.

Cusco

Samozřejmě jsme nevynechali ani Machu Picchu. Někomu můžeme připadat zvláštně naladěni, ale nás toto místo spíše zklamalo. Zpětně na fotkách vypadá nádherně a určitě nelitujeme návštěvy, ale jednou stačilo. Nějak jsme asi nepronikli do magičnosti této památky, ale určitě nás okouzlila okolní krajina. Cesta nahoru je taky zážitek sám osobně. Stoupání autobusem po úzké kamenité cestě, kam se sotva vejde jeden autobus je minimálně adrenalinová jízda. Na své si přijdou i milovníci vlaků, protože jízda vlakem uprostřed džungle je nezapomenutelná. Nicméně bychom spíše doporučili již zmíněné Cusco a přírodu jako takovou v Andách celkově.


Machu Picchu Machu Picchu2 Machu Picchu3

Jak (ne)přijít o nervy

Na Andy se opět ženou vytrvalé deště. Je čas prásknout do koní. Od přátel z Arequipa dostaneme doporučenou trasu, která by měla jít projet i za deště. Na pobřeží je to kolem 800 km, a tak nás čekají dva skvělé dny v Andách. Konečně zase brousíme stupačky a zkoušíme své reakce. Potkat rozvášněného Peruánce ve vracečce v našem pruhu je denní chleba. Pokud tam zrovna není závodník, čeká na nás za zatáčkou balvan. Vcelku si tu jízdu užíváme, a tak zapomeneme dotankovat. Žádný problém, zatím byla v Peru benzínka s nadsázkou na každém rohu. Jenže tentokrát stoupáme opět nad 4 000m n. m. a tady to tak časté není. Ptáme se policistů, kdy je další benzínka a odpověď nás nepotěší. Až za 150 km. V nádrží máme sotva na 50 km, takže tu máme problém. Zastavujeme u dalšího domku, před kterým sedí postarší chlapík, abychom se zeptali, kde můžeme koupit benzín. Za 10 km by prý měli být překupníci, snad budeme mít štěstí. Máme. Kupujeme čtyři kyblíky podivné tekutiny, která snad bude hořet. Cena je takřka dvojnásobná, ale nám tím babička vytrhla trn z paty. Na oplátku jí vytrhnu trn z paty já, když za ní sčítám 3 X 18,-Sol.

do Limy

Opět klesáme do 2 000m n. m. a pozorujeme zapadající slunce. Dneska to máme jen tak tak. Sotva objevíme volný hospedaje za 25,-Sol/2os./noc začnou se venku čerti ženit. Ráno už se na nás zase usmívá puňťa. Dneska je v plánu poslední přejezd And. Jakmile se naposledy vyšplháme do 3 890m n. m. začnou z nebe padat trakaře, resp. kroupy. Není se kde schovat, zastavit, abychom si nasadili nepromoky nemůžeme, protože bychom se už nerozjeli. Nezbývá nic jiného než zatnout zuby a vydržet. V rozkroku mám pomalu celý Pacifik a Týně do bot chybí už jen Titanic. Na druhé straně kopce není po kroupách ani stopa. Tedy možná je, ale v tom neprůhledném mléku to není poznat. Mezi půlkami bychom mohli louskat vlašáky a na brzdách si dělat omeletu. Andy nám to prostě nechtějí dát zadarmo. Naštěstí to zvládneme a večer v teplé posteli se tomu už jen smějeme. Bohužel Týnu ještě tu noc smích přejde. Nejspíše jí nesedl sjezd ze 4 000m n. m. do 600 m n. m. na jeden zátah. Břicha bol a běhavka se jí drží další dva dny.

,,Teď už to bude brnkačka.“ říkáme si, když upalujeme po dálnici do Limy. Odtud máme v plánu pokračovat po pobřeží až do Ekvádoru za Pinďou. S ním natočit rozhovor a vrátit se zpět do Limy, abychom poslali motorku domů. Když však nakupujeme v Limě zásoby jídla, oba nám něco našeptává, abychom plány přehodnotili. Tušíme nějaké komplikace, které ve finále taky přicházejí. Radíme se s domovem, koukáme na věc ze všech možných úhlů a na konec se rozhodneme skončit už v Limě. Ještě ten večer nám přichází zprávy o dalších povodních, které strhly mosty na cestě k hranicím s Ekvádorem.

Bedna

Hned další den tedy začínáme řešit přepravu Doris s naivní myšlenkou, že to nemůže zabrat více než týden. Realita je však jiná. V Limě zůstáváme nekonečný měsíc. Proč? Protože místní agentka je hororový příklad toho, jak by (ne)měl úředník pracovat. Nejdříve nám odmítá přijmout bez brokera naše dokumenty se slovy:,,Toto není v mé kompetenci. Naše společnost nemůže zastupovat soukromé zásilky. Musíte si najmout brokera, který bude stát zhruba 500USD.“. To se nám samozřejmě nelíbí, ale nehádáme se sní. Píšeme naší přepravní společnosti Orange Blue v Praze, která se za nás vydává do boje. My zkoušíme ještě jet rovnou na celnici, získat další informace přímo od místních úřadů. Ta nám potvrdí, že žádného brokera nepotřebujeme a vše by za nás měl vyřídit místní agent přepravní společnosti. Tyto informace agentce naservírujeme na zlatém podnose, ale ona se nám jen ,,směje do obličeje“. Orange Blue zkouší vše co může, ale nechápe to stejně jako my. Nakonec tedy ustoupíme a kontaktujeme brokera. Nutno říci, že již první den nám slíbila zaslat na něj kontakt, to jí však trvalo další čtyři dny. Broker si nakonec říká jen o 200USD za full servis (jednání s agentkou, vyřízení dokumentů, převozu motocyklu a pár drobností). Po dvou týdnech tedy můžeme konečně odevzdat motorku. Další den se však dozvídáme, že si agentka vymyslela další překážky. Potřebuje různá potvrzení o tom, že budeme vše platit v České republice. Nic zvláštního, kdyby jí tuto informaci z Prahy neposlali již třikrát hned na začátku jednání. Následně si vymyslí další nutné poplatky, pro příklad razítko za 160USD! Ve finále jaksi zapomene před velikonocemi poslat brokerovi doklad o rezervaci lodě, aby mohl motocykl odevzdat do překladiště. To slíbí udělat hned po Velikonocích a tím nám opět prodlužuje tolik ,,příjemný“ pobyt v Limě. Bohužel jí realizace tohoto slibu trvá další 4 dny! Upřímně řečeno, není to lehký boj a bez pomoci Orange Blue bychom byli už asi dávno v místní base nebo na dlažbě.

Pravidelné příspěvky sledujte na www.facebook.com/sjawouvsrdci